Report ze zápasu s Českými Budějovicemi

Po atraktivní Plzni a Slavii čekal Slovácko další atraktivní duel. Utkání, které je pro skalní příznivce mnohem důležitější než zápas s Viktorkou, protože neúspěch v tomto zápase by pro celý fotbal na Slovácku znamenal velkou komplikaci.

Před zápasem jsem měl značné obavy nejenom z výsledku, ale hlavně z návštěvy. Vždyť v jarní části jsme doma uhráli pouze bod a hlavně ještě jsme nevstřelili branku.

I přesto se stadion slušně zaplnil a do ochozů si našlo cestu více jak čtyři tisíce diváků. Již před zápasem očekávám, kterou stranu si naši chlapci vyberou. Výborně! Druhý poločas budeme útočit pod kotel, což nám v minulosti přineslo štěstí.

V sektoru hostí stojí jedna postava, která se nijak neprojevuje a tak je slyšet velmi hlasité povzbuzování Fanaticos. Kotel sice není tak našlapaný, ale zato je hlasitý a neúnavný.

Na začátek utkání je vytažen transparent, který fanoušci dávají týmu najevo, že dnes se to zvládne. Zároveň je po návratu přivítán Veliče Šumulikoski.

Fandí se od první minuty, ale to co se děje na hřišti připomíná spíš noční můru a i přesto, že kotel fandí, tak na ostatních tribunách je cítit nervozita, která se nakonec promění v pískání Céčka.

Poločas přežíváme a nezbývá, než doufat, že hráčům pomůže hrát pod kotel. Naštěstí se tak děje a hraje se doslova na jednu branku. Hráči bojují a s tím ještě více graduje atmosféra. Začíná se zapojovat i zbytek stadionu a když Libor Došek poprvé skóruje, tak je stadion na spadnutí.

Mám velkou radost a když mi súsed nabídne hlt slivovice, tak neodmítám. Hosté však můžou hned vzápětí vyrovnat, ale naštěstí to dobře dopadlo a Slovácko dál útočí. Fanoušci ženou tým dopředu a v 73. minutě přichází definitivní klid. Odchovanec a hlavně možná jeden z největších fanoušků, který vyrůstal v kotli dává hlavou druhou Branku a v kotli je vidět, že to není gól obyčejného hráče, který si na hrací ploše plní své povinnosti, ale že je to branka Romana Haši, který ještě nedávno stál tam navrchu v kotli. Jen tak dál chlapče!

Další hlt slivovice ve mně a stadion slaví. Všichni si to užíváme a čekáme na děkovačku. Ano děkovačka po zápase. To už tu dlouho nebylo. Přemýšlím, kdy jsme naposledy vlastně vyhráli. Dívám se do zpravodaje a zjišťuji, že to bylo 10. listopadu proti Jihlavě (3:0), tedy skoro půl roku bez domácí děkovačky, to už člověk skoro zapomene co se při tom dělá :-) Ale je to doma a konečně se nám dýchá lépe.

Michal

Zdroj: