Bez mučení přiznávám, že Slovácko nikdy nebylo klubem mého srdce. Vlastně ani být nemohlo. V době, kdy Synot slavil postup do nejvyšší soutěže, jsem hrával za dorost Ratíškovic, na Širůch jsem pravidelně jezdíval jako soupeř.
Tehdy v sezoně 1999/2000 jsem zápasy ve druhé lize hltal, na památné bitvy rivalů ze Slovácka, které na malých, ale útulných stadionech sledovaly davy fanoušků, nikdy nezapomenu. Přesně vím, jak současný trenér Kněžpole Palčík v areálu u Cihelny hlavou trefil výhru Starého Města. Vybavuji si i další momenty. Synot pak díky podpoře rodině Valentů vyrostl. Posílil, dostal se jinam.
A zatímco mé rodné Ratíškovice zabředly v krajských soutěžích, Slovácko všechny krize zvládlo.
Vypořádalo se s korupční aférou i dalšími problémy, které by mnohé kluby položily, semlely, malými krůčky a poctivou každodenní prací, o které tak rád často mluví ředitel klubu Petr Pojezný, se dostalo až mezi českou smetánku.
Ne, provinční klub z východní části republiky opravdu dlouhodobě nemůže konkurovat Slavii ani Spartě, i Plzeň je na tom daleko lépe, byť má finanční problémy, ale se zbytkem ligy může hrát na férovku, což dříve nebývalo.
Pro zobrazení celého článku navštivte web zdroje článku
|